Autor: PhDr. Hana Vyhnálková
Rodiny k nám přicházejí v určitém čase svého vývoje, často v momentě, kdy cítí potřebu změny. Konzultace samotná poskytuje příležitost k procesu naplňování individuálních vývojových potřeb členů rodiny nebo k přechodu do další vývojové etapy celé rodiny. Rodinná terapie nabízí prostor pro objevování rytmů, slaďování členů rodiny v čase a k jejich spojování nebo oddělování, ke zrychlování či zpomalování tempa vývoje. Terapeutická práce s časem tak přispívá i k proměně struktury rodiny.
Na příkladech z praxe budu ilustrovat, jak při rodinné terapii fenoménu času využíváme a s jakými novými tématy se setkáváme. Čas, rytmus a tempo společenských změn vstupují do života rodin a přinášejí jejich členům nové otázky, na které spolu s terapeutem hledají odpověď.
Tony Anatrella, francouzský klinický psycholog a psychoanalytik, hovoří již v 90.letech 20.století. o adolescentrické společnosti : adolescence je privilegovaný věk, dospělí se chtějí podobat mladým a zůstat adolescenty. Chtějí redukovat rozdíl mezi generacemi v naději, že spolu budou lépe komunikovat. Nejde už o to opustit dětství nebo dospívání, ale setrvat v něm. Adolescence jakoby nebyla etapa přechodu k dospělosti, ale etapa, ve které se zůstává.
“Pokud jsou dospělí jako my, nevím, jak mohu dospět“, říká 17tiletý dospívající. Jestliže dospělí neumějí zaujmout své místo v čase a prostřednictvím svých dětí se „zabydlují v adolescenci“, je budoucnost zablokována: zrání je popíráno ve prospěch iluzorního mýtu věčné mladosti. Módním sloganem je“ zůstat mladý“: hlídat svoji fyzickou formu, být uvolněný, spontánní, bez omezení. Stárnutí se stává téměř nemocí – dospělí se chovají jako mladí, role rodičů a vychovatelů jsou vágní. Proces identifikace je opačný: mladí se neidentifikují s dospělými, ale dospělí s mladými. Rodiče se stávají kamarády svých dětí.
Kulturní a sociální kontext je méně stabilní, krize vzniká v oblasti ekonomické, politické, sociální, kulturní, výchovné, citové, etické. Vše může nasvědčovat tomu, že nic není stabilní a jisté. Co platilo včera, dnes už neplatí. Může to vést k dojmu, že neexistují zákony ani pravidla.
Mladí žijí to, co si jejich rodiče vždy přáli pro sebe a co žijí skrze ně: spíše než hodnoty to je svoboda být a žít podle svého, osvobozená od postojů, které rodiče zažívali ve svém dětství.
„Chci to a chci to hned“ je slogan dospívání… Rytmus času neudávají rodiče, ale dospívající.Normativní životní události /ty, které očekáváme – manželství, rodičovství, dospělost, důchod, vdovství…/ a nenormativní životní události /ty, které neočekáváme/ se prolínají. Zda je nebo není nějaká událost normativní závisí často na jejím časování. Lidé si jsou obvykle jasně vědomi svého vlastního časování a popisují události jako „brzy“, „pozdě“ nebo „včas“. Události, které jsou normativní, protože se vyskytnou „včas“ se stávají nenormativními, pokud se vyskytnou „mimo správný čas“. Z tohoto hlediska změny, které rok 1989 nastartoval, přinášejí průběžně nové, často nenormativní události a jevy, se kterými se dodnes vyrovnávají rodiny i terapeuti.
Rodiče se v souvislosti s vývojem svých dětí znovu vracejí do svého dětství. Společenský kontext, ve kterém generace dnešních dětí a dospívajících vyrůstají se výrazně odlišuje od doby, ve které vyrůstali jejich rodiče. Výchovné postupy, které užívali jejich rodiče, pro ně dnes pozbývají platnost.
V práci s klienty se setkáváme se dvěma extrémy: rodiče na jedné straně předbíhají čas vývoje dítěte. Chtějí dát svým dětem hodně svobody a učit je demokracii, jak sami říkají, co nejdříve. A tak již ve dvou letech nechávají dítě vybrat co, kdy a kde bude večeřet, předškolní dítě zase rozhoduje o tom, kdy se bude setkávat se svým otcem po rozvodu rodičů. Místo řádu nastupuje chaos a anarchie, dítěti je dávána nepřiměřená moc, která vede spíše než ke svobodnému rozvoji jeho osobnosti k úzkosti. Není jasné kdo o čem rozhoduje, rodiče sami nechávají svoji rodičovskou autoritu rozplynout ve jménu svobodného vývoje svého dítěte. Mnozí rodiče považují děti od útlého dětství za svoje partnery a zasvěcují je do rodinných záležitostí /např. do rozvodového procesu/ v přesvědčení, že dítě má žít v pravdě. Dítě je předčasně vtaženo do světa dospělých.
V opačném extrému se pohybují rodiče, kteří na nové situace, ve kterých jim chybí prožitý model rodičovského chování, reagují autoritativně bez ohledu k potřebám dítěte. Často takovým jednáním čelí vlastní úzkosti a obavám z toho, že nevědí, jaké může mít chování dítěte nebo jejich případné liberálnější postoje důsledky.
Rozvod vstupuje do každé třetí pražské rodiny ve kterékoli etapě jejího vývoje a nabízí pro děti a jejich rodiče dříve netušené možnosti: např. střídavá výchova zaručuje otcům, že se mohou více podílet na výchově dítěte. Spravedlivě rozdělený čas mezi rodiče vede k tomu, že dítě má dva domovy. Měla jsem v péči rodinu, kdy dítě prožívalo čas v těchto domovech jako od sebe izolovaný – především proto, že rodiče si nenašli čas spolu o svém dítěti komunikovat.
V porozvodovém období se na konzultaci stále častěji objednávají rodiny „hostitelské“ – tedy rodiny, kam chodí dítě pravidelně za otcem na návštěvu. Příklad: partneři se svojí roční dcerou Lucií se přicházejí poradit, jak pomoci tříleté Markétě - dceři muže, která, když je u nich o víkendu, se často vzteká a zlobí. Konzultací se line téma času: je čas ztrávený s tříletou Markétkou časem, kdy je u nich na návštěvě nebo je u nich doma? Otec se domnívá, že je u nich doma, jeho partnerka vnímá Markétu jako hosta. Partnerka si stěžuje, že s příchodem Markétky si připadá osamocená a ztrácí ve svém muži partnera. Ukazuje se, že se dočasně mění struktura rodiny. Otec opouští subsystém partnerský a přechází do dětského subsystému Markéty - celý víkend si s ní hraje. Zároveň na čas spolu s ní vytvoří subsystém partnerský - spolu rozhodují o tom, co budou o víkendu dělat a otec potom toto rozhodnutí sdělí své partnerce. Když partnerka uplatňuje ve vztahu k Markétě přirozenou rodičovskou autoritu, dítě se zlobí a muž neví, na čí stranu se přiklonit. Zato, když je s ní u své matky, je s Markétou dobré pořízení: babička je v roli matky pro oba a on si, jak říká, „s dcerou může dobře vyhrát a nahradit jí tak, že od rodiny odešel“.
Společně s oběma partnery pracujeme na struktuře rodiny, podporuji autoritu otce, domlouváme setkání otce a matky dítěte, čas a způsob odcházení dítěte od maminky a návratu domů. Hledáme, jak může Markéta více propojit domov u matky s pobytem u otce.
A nezapomínáme ani na roční Lucii, která při víkendových proměnách v rodině má také důležitou roli a potřebuje mít v rodině svoje pevné místo. Zatím ho hledá u matky a jejího prsu - a to i v průběhu konzultace.
Technika a moderní technologie vstupují do prostoru rodiny. Mobily a e-maily vnesly do rodiny změnu v komunikaci s vnějším světem i ve společném sdílení členů rodiny. Jejich světy se izolují, jsou méně propojené než dříve: místo společné pevné linky, která byla pro všechny příležitostí k rozhovoru se známými a kamarády rodičů a dětí, vlastní každý člen rodiny svůj mobil, svoji izolovanou linku. V tomto smyslu spolu generace ztrácejí přirozený lidský kontakt.
Do schránky jen málokdy zavítá dopis v obálce, kolem kterého se rodina sesedne a společně sdílí jeho obsah. Místo toho „proběhne“ občas a v rychlosti doma informace o e-mailovém dopisu. Přirozené příležitosti ke společnému sdílení vnějšího světa členy rodiny tak postupně mizí…
Mobil se také může stát symbolem nezávislosti a samostatnosti člena rodiny: otec potrestal svoji sedmnáctiletou dceru tím, že jí na několik měsíců odebral mobil. Chtěl ji tak izolovat od vrstevníků, protože nedodržovala časy příchodu domů. Sebral jí také malovátka a tím jí mimo jiné sděloval: jsi ještě malá a budeš mě poslouchat. Čas tvého samostatného rozhodování ještě nepřišel.
Prostřednictvím mobilu bývají rodiče v častějším telefonickém kontaktu se svými dětmi. Kontrolují jejich chování a zároveň s nimi tráví méně společného času. Mobil také vstupuje do rodin předškolních dětí: matka čtyřletého dítěte, se kterým za mnou přišla kvůli jeho neklidu a výbuchům zlosti, chtěla být se svým synem co nejvíce. Po dopoledním pobytu v mateřské škole se mu věnovala vždy celé odpoledne. S jedinou výjimkou: když bude telefonovat. Byla kdykoli k dispozici na telefonu pro své spolupracovníky a nadřízené - a tak doprostřed společné hry, smíchu, jídla kdykoli zazvonil telefon.
I v konzultovně některému členu rodiny občas zazvoní mobil. Na otázku, zda mají hovor vzít, odpovídám: je to váš čas, čas vaší rodiny.Řešení situace zde a nyní se pak může stát tématem hovoru, jak řeší podobnou situaci doma – tam a jinde.
« predchádzajúci príspevok Psychologické aspekty podieľajúce sa na vzniku konfliktov v politických diskusných reláciách (PDR) | nasledujúci príspevok » Zážitkový seminár vývinovej psychológie |
Do diskusie môžu prispievať len zaregistrovaní užívatelia. Zaregistrujte sa prosím!