I-psychologia.sk

Autor: PhDr. Hana Vyhnálková

Rodiny k nám přicházejí v určitém čase svého vývoje, často v momentě, kdy cítí potřebu změny. Konzultace samotná poskytuje příležitost k procesu naplňování individuálních vývojových potřeb členů rodiny nebo k přechodu do další vývojové etapy celé rodiny. Rodinná terapie nabízí prostor pro objevování rytmů, slaďování členů rodiny v čase a k jejich spojování nebo oddělování, ke zrychlování či zpomalování tempa vývoje. Terapeutická práce s časem tak přispívá i k proměně struktury rodiny.

Na příkladech z praxe budu ilustrovat, jak při rodinné terapii fenoménu času využíváme a s jakými novými tématy se setkáváme. Čas, rytmus a tempo společenských změn vstupují do života rodin a přinášejí jejich členům nové otázky, na které spolu s terapeutem hledají odpověď.

Své sdělení jsem rozdělila do dvou částí.

l. Čas společnosti a časování životních událostí:

Naše společnost je v období adolescence, bude jí 15 let.

Tony Anatrella, francouzský klinický psycholog a psychoanalytik, hovoří již v 90.letech 20.století. o adolescentrické společnosti : adolescence je privilegovaný věk, dospělí se chtějí podobat mladým a zůstat adolescenty. Chtějí redukovat rozdíl mezi generacemi v naději, že spolu budou lépe komunikovat. Nejde už o to opustit dětství nebo dospívání, ale setrvat v něm. Adolescence jakoby nebyla etapa přechodu k dospělosti, ale etapa, ve které se zůstává.

“Pokud jsou dospělí jako my, nevím, jak mohu dospět“, říká 17tiletý dospívající. Jestliže dospělí neumějí zaujmout své místo v čase a prostřednictvím svých dětí se „zabydlují v adolescenci“, je budoucnost zablokována: zrání je popíráno ve prospěch iluzorního mýtu věčné mladosti. Módním sloganem je“ zůstat mladý“: hlídat svoji fyzickou formu, být uvolněný, spontánní, bez omezení. Stárnutí se stává téměř nemocí – dospělí se chovají jako mladí, role rodičů a vychovatelů jsou vágní. Proces identifikace je opačný: mladí se neidentifikují s dospělými, ale dospělí s mladými. Rodiče se stávají kamarády svých dětí.

Kulturní a sociální kontext je méně stabilní, krize vzniká v oblasti ekonomické, politické, sociální, kulturní, výchovné, citové, etické. Vše může nasvědčovat tomu, že nic není stabilní a jisté. Co platilo včera, dnes už neplatí. Může to vést k dojmu, že neexistují zákony ani pravidla.

Mladí žijí to, co si jejich rodiče vždy přáli pro sebe a co žijí skrze ně: spíše než hodnoty to je svoboda být a žít podle svého, osvobozená od postojů, které rodiče zažívali ve svém dětství.

„Chci to a chci to hned“ je slogan dospívání… Rytmus času neudávají rodiče, ale dospívající.

Normativní životní události /ty, které očekáváme – manželství, rodičovství, dospělost, důchod, vdovství…/ a nenormativní životní události /ty, které neočekáváme/ se prolínají. Zda je nebo není nějaká událost normativní závisí často na jejím časování. Lidé si jsou obvykle jasně vědomi svého vlastního časování a popisují události jako „brzy“, „pozdě“ nebo „včas“. Události, které jsou normativní, protože se vyskytnou „včas“ se stávají nenormativními, pokud se vyskytnou „mimo správný čas“. Z tohoto hlediska změny, které rok 1989 nastartoval, přinášejí průběžně nové, často nenormativní události a jevy, se kterými se dodnes vyrovnávají rodiny i terapeuti.

2. Čas a změny, se kterými se v rodinách setkáváme.

Rodiče obtížně nacházejí modely pro svoji rodičovskou roli.

Rodiče se v souvislosti s vývojem svých dětí znovu vracejí do svého dětství. Společenský kontext, ve kterém generace dnešních dětí a dospívajících vyrůstají se výrazně odlišuje od doby, ve které vyrůstali jejich rodiče. Výchovné postupy, které užívali jejich rodiče, pro ně dnes pozbývají platnost.

V práci s klienty se setkáváme se dvěma extrémy: rodiče na jedné straně předbíhají čas vývoje dítěte. Chtějí dát svým dětem hodně svobody a učit je demokracii, jak sami říkají, co nejdříve. A tak již ve dvou letech nechávají dítě vybrat co, kdy a kde bude večeřet, předškolní dítě zase rozhoduje o tom, kdy se bude setkávat se svým otcem po rozvodu rodičů. Místo řádu nastupuje chaos a anarchie, dítěti je dávána nepřiměřená moc, která vede spíše než ke svobodnému rozvoji jeho osobnosti k úzkosti. Není jasné kdo o čem rozhoduje, rodiče sami nechávají svoji rodičovskou autoritu rozplynout ve jménu svobodného vývoje svého dítěte. Mnozí rodiče považují děti od útlého dětství za svoje partnery a zasvěcují je do rodinných záležitostí /např. do rozvodového procesu/ v přesvědčení, že dítě má žít v pravdě. Dítě je předčasně vtaženo do světa dospělých.

V opačném extrému se pohybují rodiče, kteří na nové situace, ve kterých jim chybí prožitý model rodičovského chování, reagují autoritativně bez ohledu k potřebám dítěte. Často takovým jednáním čelí vlastní úzkosti a obavám z toho, že nevědí, jaké může mít chování dítěte nebo jejich případné liberálnější postoje důsledky.

Rozvod se stává téměř normativním fenoménem vývojového cyklu rodiny.

Rozvod vstupuje do každé třetí pražské rodiny ve kterékoli etapě jejího vývoje a nabízí pro děti a jejich rodiče dříve netušené možnosti: např. střídavá výchova zaručuje otcům, že se mohou více podílet na výchově dítěte. Spravedlivě rozdělený čas mezi rodiče vede k tomu, že dítě má dva domovy. Měla jsem v péči rodinu, kdy dítě prožívalo čas v těchto domovech jako od sebe izolovaný – především proto, že rodiče si nenašli čas spolu o svém dítěti komunikovat.

V porozvodovém období se na konzultaci stále častěji objednávají rodiny „hostitelské“ – tedy rodiny, kam chodí dítě pravidelně za otcem na návštěvu. Příklad: partneři se svojí roční dcerou Lucií se přicházejí poradit, jak pomoci tříleté Markétě - dceři muže, která, když je u nich o víkendu, se často vzteká a zlobí. Konzultací se line téma času: je čas ztrávený s tříletou Markétkou časem, kdy je u nich na návštěvě nebo je u nich doma? Otec se domnívá, že je u nich doma, jeho partnerka vnímá Markétu jako hosta. Partnerka si stěžuje, že s příchodem Markétky si připadá osamocená a ztrácí ve svém muži partnera. Ukazuje se, že se dočasně mění struktura rodiny. Otec opouští subsystém partnerský a přechází do dětského subsystému Markéty - celý víkend si s ní hraje. Zároveň na čas spolu s ní vytvoří subsystém partnerský - spolu rozhodují o tom, co budou o víkendu dělat a otec potom toto rozhodnutí sdělí své partnerce. Když partnerka uplatňuje ve vztahu k Markétě přirozenou rodičovskou autoritu, dítě se zlobí a muž neví, na čí stranu se přiklonit. Zato, když je s ní u své matky, je s Markétou dobré pořízení: babička je v roli matky pro oba a on si, jak říká, „s dcerou může dobře vyhrát a nahradit jí tak, že od rodiny odešel“.

Společně s oběma partnery pracujeme na struktuře rodiny, podporuji autoritu otce, domlouváme setkání otce a matky dítěte, čas a způsob odcházení dítěte od maminky a návratu domů. Hledáme, jak může Markéta více propojit domov u matky s pobytem u otce.

A nezapomínáme ani na roční Lucii, která při víkendových proměnách v rodině má také důležitou roli a potřebuje mít v rodině svoje pevné místo. Zatím ho hledá u matky a jejího prsu - a to i v průběhu konzultace.

Sdílení a izolace v čase a v prostoru:

Technika a moderní technologie vstupují do prostoru rodiny. Mobily a e-maily vnesly do rodiny změnu v komunikaci s vnějším světem i ve společném sdílení členů rodiny. Jejich světy se izolují, jsou méně propojené než dříve: místo společné pevné linky, která byla pro všechny příležitostí k rozhovoru se známými a kamarády rodičů a dětí, vlastní každý člen rodiny svůj mobil, svoji izolovanou linku. V tomto smyslu spolu generace ztrácejí přirozený lidský kontakt.

Do schránky jen málokdy zavítá dopis v obálce, kolem kterého se rodina sesedne a společně sdílí jeho obsah. Místo toho „proběhne“ občas a v rychlosti doma informace o e-mailovém dopisu. Přirozené příležitosti ke společnému sdílení vnějšího světa členy rodiny tak postupně mizí…

Mobil se také může stát symbolem nezávislosti a samostatnosti člena rodiny: otec potrestal svoji sedmnáctiletou dceru tím, že jí na několik měsíců odebral mobil. Chtěl ji tak izolovat od vrstevníků, protože nedodržovala časy příchodu domů. Sebral jí také malovátka a tím jí mimo jiné sděloval: jsi ještě malá a budeš mě poslouchat. Čas tvého samostatného rozhodování ještě nepřišel.

Prostřednictvím mobilu bývají rodiče v častějším telefonickém kontaktu se svými dětmi. Kontrolují jejich chování a zároveň s nimi tráví méně společného času. Mobil také vstupuje do rodin předškolních dětí: matka čtyřletého dítěte, se kterým za mnou přišla kvůli jeho neklidu a výbuchům zlosti, chtěla být se svým synem co nejvíce. Po dopoledním pobytu v mateřské škole se mu věnovala vždy celé odpoledne. S jedinou výjimkou: když bude telefonovat. Byla kdykoli k dispozici na telefonu pro své spolupracovníky a nadřízené - a tak doprostřed společné hry, smíchu, jídla kdykoli zazvonil telefon.

I v konzultovně některému členu rodiny občas zazvoní mobil. Na otázku, zda mají hovor vzít, odpovídám: je to váš čas, čas vaší rodiny.Řešení situace zde a nyní se pak může stát tématem hovoru, jak řeší podobnou situaci doma – tam a jinde.

Rytmus a čas v rodině – slaďování, spojování a rozpojování.
Čas je důležitým činitelem změny, při rodinné terapii ho využíváme mimo jiné i v doporučeních. Pro ilustraci uvedu tři příklady:

Příklad první: Jedenáctiletý Honza opakovaně utíkal z domova. Oba rodiče byli velmi angažovaní v práci, chlapec býval doma sám nebo se sestrou. Když byla matka doma, starala se o domácnost a kontrolovala, zda má syn hotové úlohy, kolem kterých s ním měla časté konflikty. Honza vyjádřil přání, aby s ním matka trávila více času. „Vždyť víš, že bych ráda, ale nemám čas“, odvětila matka. „Ani jednu minutu?“ zeptali se terapeuti. „Minutu ano“, přisvědčila matka. A tak jsme vytvořili doporučení: matka každý den po příchodu z práce určí jednu minutu, po kterou budou se synem trávit čas. Na společnou čtvrtku bude každý z nich svojí pastelkou kreslit a nesmí přitom spolu mluvit. Musí to být jen jedna minuta – ne více. Čas bude hlídat matka. Takové doporučení oba přijali a zdálo se jim snadné. Při dalším setkání za 14 dnů vyzařovala z obou větší spokojenost: „Byli jsme s mámou na procházce“, hlásí hned v úvodu Honza. Společný čas jedné minuty denně uvolnil matce další čas, který trávila se svým synem.

Příklad druhý: Na konzultaci přišla celá rodina: matka, otec, dva synové ve věku 9 a 6 let. Rodiče měli starosti o staršího syna Jirku. Má vážné a dlouhodobé obtíže se spaním: usíná i několik hodin, v noci se budí a chodí za rodiči. Ráno se pak nemůže probrat. Jirka také obtížně navazuje kontakty s neznámými lidmi.
Šestiletý Tomáš spí jako dub, s ním problémy nemají.
Rodiče absolvovali s Jirkou četná vyšetření a odborné konzultace. Jirka dostal od psychiatra léky, ty mu ale matka odmítala dávat. Hledali proto další řešení. Nespavost Jirky přitahovala pozornost rodičů a vstupovala i do jejich nočního manželského života. Přemýšlela jsem , jak propojit obě děti a zaměřit pozornost rodičů na to, co se daří. A jak také více propojit rodiče, kteří měli oba střídavé pracovní směny.
Z konzultace vyplynulo následující doporučení: každé ráno se ten z rodičů, který bude doma, zeptá obou svých dětí, jak večer usnuly: pokud dítě sdělí, že usnulo snadno, rodič nakreslí do kalendáře obrázek, který si dítě pro tu příležitost zvolí. V případě, že dítě mělo potíže se spaním, rodič nenakreslí nic. Požádala jsem rodiče, aby na příští konzultaci přinesli kalendář s sebou.
Změna byla až překvapivě rychlá: při dalším setkání se děti chlubily obrázky z každého rána. Problémy se spaním zcela ustaly. Před usnutím si bratři spolu povídali a oba pak usínali ve stejné době – mladší tedy později než obvykle. Ráno, po dotazu rodičů, jak se jim dařilo usnout, vymýšlely obě děti pokaždé jiné obrázky. Rodiče je tvořivě zobrazovali do kalendáře. Matka i otec byli s takovou péčí o děti spokojeni.
Propojením sourozenců jednoduchou společnou činností a zaměřením pozornosti rodičů na to, co se oběma dětem daří, se posílilo spojenectví dětí i rodičů, a rodina se v ranním čase pozitivně vyladila.
Společně s rodiči a dětmi jsme pak mohli přejít k dalším tématům…

Příklad třetí: Odlišnost v rytmu jednoho člena rodiny může být zdrojem problémů v celé rodině.
Rodiče, 17tiletá dcera, 12tiletý syn. V průběhu rodinné terapie, poté, co se mnohé v rodině zlepšilo, si dcera stěžovala, že to „s bráchou není k vydržení. Je to k nepřežití“, říká, „pořád doma kvoká“. Také rodičům synovo kvokání lezlo na nervy. Zajímalo mne, jak takové kvokání vypadá. Na moji prosbu Matěj zakvokal. „Připojili jste se někdy k němu?“, zeptala jsem se. Věděla jsem, že rodina má smysl pro humor a navrhla jsem, abychom společně s Matějem kvokali. Zpočátku bylo kvokání rozpačité, pak jsme se „rozkvokali“ ve společném rytmu zakončeném smíchem všech. Další konzultaci již rodina nepotřebovala.
K tématu času patří také čas konzultace, doba mezi konzultacemi a četnost konzultací.
A také čas terapeuta - osobní i pracovní. A schopnost a umění tento čas rozlišovat a dodržovat.

Předneseno na Sympoziu rodinné terapie, Čas pro rodinu, Hejnice 2004

In: SOFT FÓRUM, sborník Sympozia rodinné terapie, 2004, str.182-192

Záujemcov o rodinnú terapiu chcem upozorniť na kurz PhDr. Hany Vyhnálkovej Rodina v procese zmeny – Integrujúci prístup v rodinnej terapii, ktorý sa bude konať 17.-18. marca 2006 v Bratislave(pozri „akcie a podujatia“)